Co je to testovaná nukleární medicína in vivo a vitro?
In vivo testy :
Testy in vivo zahrnují podávání radioaktivních indikátorů nebo radiofarmak do živého organismu, obvykle lidského pacienta, za účelem vyhodnocení fyziologických procesů, diagnostiky onemocnění nebo sledování odpovědi na léčbu. Tyto testy se provádějí přímo v těle.
Příklady in vivo testů v nukleární medicíně zahrnují:
1. Scintigrafie kostí :Radioaktivní indikátor se vstříkne do krevního řečiště k posouzení metabolismu kostí a zjištění abnormalit, jako jsou zlomeniny, infekce nebo nádory.
2. Zobrazení perfuze myokardu :Injikuje se radioaktivní indikátor, aby se vyhodnotil průtok krve do srdečního svalu a identifikovaly se oblasti se sníženou perfuzí, což může indikovat onemocnění koronárních tepen.
3. Skenování ledvin :Radioaktivní indikátor se používá k posouzení funkce ledvin, identifikaci abnormalit v průtoku krve a detekci stavů, jako jsou ledvinové kameny nebo nádory.
4. Skenování perfuze plic :Radioaktivní indikátor je inhalován nebo injikován, aby se vyhodnotil průtok krve do plic a diagnostikovaly se stavy, jako je plicní embolie nebo rakovina plic.
In vitro testy :
Testy in vitro se provádějí mimo živý organismus, obvykle v laboratorním prostředí, za použití vzorků, jako je krev, moč nebo vzorky tkání. Tyto testy zahrnují analýzu biologických vzorků za účelem získání informací o specifických molekulách, látkách nebo biomarkerech.
Příklady in vitro testů v nukleární medicíně zahrnují:
1. Radioimunoanalýza (RIA) :Technika používaná k měření koncentrace hormonů, léků nebo jiných látek ve vzorku pomocí radioaktivně značených protilátek.
2. Enzyme-Linked Immunosorbent Assay (ELISA) :Technika imunotestu, která využívá značené protilátky nebo enzymy k detekci a kvantifikaci specifických proteinů nebo látek ve vzorku.
3. Polymerázová řetězová reakce (PCR) :Technika molekulární biologie používaná k amplifikaci a detekci specifických sekvencí DNA ve vzorku, umožňující identifikaci genetických mutací nebo patogenů.
4. Průtoková cytometrie :Technika používaná k měření fyzikálních a chemických vlastností buněk ve vzorku, včetně velikosti buněk, markerů buněčného povrchu a obsahu DNA.
Stručně řečeno, testy in vivo se provádějí v živém organismu, aby se vyhodnotily fyziologické procesy a přímo diagnostikovaly nemoci, zatímco testy in vitro se provádějí mimo tělo pomocí vzorků k analýze specifických molekul nebo látek v laboratorním prostředí. Oba typy testů hrají zásadní roli v nukleární medicíně pro diagnostické, terapeutické a výzkumné účely.
