Kdo objevil poruchy autistického spektra?

Porucha autistického spektra jako samostatný stav neměla jediného objevitele, ale její chápání a diagnostická kritéria se postupem času vyvíjely díky příspěvkům různých odborníků. Zde je stručná historie vývoje konceptu poruch autistického spektra:

První pozorování a popisy :

- Počátek 20. století :Švýcarský psychiatr Eugen Bleuler poprvé popsal stav zvaný „autismus“ v roce 1911, i když se zaměřil na schizofrenii.

- 1943 :Americký dětský psychiatr Leo Kanner publikoval článek popisující 11 dětí, které vykazovaly neobvyklé chování, které nazval „raný infantilní autismus“.

- 1944 :Rakousko-americký lékař Hans Asperger publikoval samostatnou práci popisující podobnou skupinu dětí, i když jeho práce zpočátku získala menší uznání.

Vývoj diagnostických kritérií :

- 1952 :Termín "autistická psychopatie" byl zaveden k popisu stavu.

- 1968 :Americká psychiatrická asociace (APA) zahrnula „dětský autismus“ jako samostatnou diagnózu do Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, druhé vydání (DSM-II).

- 1980 :DSM-III zavedl termín „porucha autistického spektra“, aby zahrnoval širší rozsah symptomů a závažnosti.

- 1987 :DSM-III-R dále zpřesnil diagnostická kritéria pro poruchu autistického spektra.

- 1994 :DSM-IV poskytl podrobnější kritéria pro diagnostiku a zavedl podtypy, jako je Aspergerův syndrom a pervazivní vývojová porucha jinak nespecifikovaná (PDD-NOS).

2013 :DSM-5 sloučil předchozí podkategorie poruch autistického spektra do jediné diagnózy poruchy autistického spektra, rozpoznávající spektrum závažnosti.

Růst povědomí a výzkum :

- V průběhu 20. a počátku 21. století přispíval rostoucí výzkum, vědecké studie a odborná spolupráce k hlubšímu pochopení poruch autistického spektra.

- Práce výzkumníků, jako je Lorna Wing, Simon Baron-Cohen, Uta Frith a další, pomohla rozšířit naše znalosti o stavu a jeho charakteristikách.

Je důležité poznamenat, že koncept poruch autistického spektra se postupem času vyvíjel a pokroky ve výzkumu vedly k lepšímu pochopení a zpřesnění diagnostických kritérií. Zásluhu na jeho „objevení“ proto nelze přičítat jedinému jednotlivci, ale spíše kolektivnímu úsilí mnoha profesionálů v oboru.