Jak se diagnostikuje fibrilace komor?

Fibrilace komor (VF) se obvykle diagnostikuje pomocí elektrokardiogramu (EKG) , neinvazivní test, který zaznamenává elektrickou aktivitu srdce. Při sinusovém rytmu ukazuje EKG konzistentní obrazec elektrických impulzů pocházejících ze sinoatriálního uzlu (SA uzel), který se nachází v pravé síni. Když se objeví VF, EKG vykazuje rychlou a chaotickou elektrickou aktivitu pocházející z více míst v komorách, což vede k nepravidelnému a neúčinnému srdečnímu tepu.

Mezi klíčové vlastnosti pozorované na EKG během VF patří:

1. Nepřítomnost organizovaných komplexů QRS: Charakteristické QRS komplexy, které představují komorovou kontrakci, u VF chybí.

2. Fibrilační vlny: VF je charakterizována rychlou, nepravidelnou a dezorganizovanou elektrickou aktivitou, která má za následek fibrilační vlny na EKG. Tyto vlny mají různé tvary, velikosti a trvání, což vytváří chaotický vzor.

3. Nepřítomnost P vln a odlišných ST segmentů: Vlny P (představující kontrakci síní) a odlišné segmenty ST (představující období mezi komorovou depolarizací a repolarizací) nejsou u VF identifikovatelné.

4. Sazba: Srdeční frekvence během VF je typicky velmi rychlá, v rozmezí od 200 do více než 300 tepů za minutu. Tento rychlý a nepravidelný rytmus je neúčinný při vytváření smysluplného srdečního výdeje.

Když EKG ukazuje charakteristické nálezy VF, stává se primárním nástrojem pro diagnostiku této arytmie. Včasné rozpoznání a diagnóza jsou zásadní, protože VF je považována za lékařskou pohotovost a vyžaduje okamžitou defibrilaci k obnovení normálního srdečního rytmu.