Co je psychosexuální teorie?

Psychosexuální teorie je teorie v psychologii, která popisuje vývoj lidské sexuality. Poprvé to navrhl Sigmund Freud na počátku 20. století. Freud věřil, že sexuální vývoj probíhá v řadě fází, z nichž každá je charakterizována jiným zaměřením sexuální rozkoše.

Pět fází psychosexuálního vývoje je:

1. Ústní fáze (od narození do 18 měsíců):Během této fáze mají kojenci potěšení ze sání a kousání.

2. Anální fáze (18 měsíců až 3 roky):Během této fáze mají batolata potěšení z pohybu střev a nácviku toalety.

3. Falické stadium (3 až 6 let):Během této fáze mají děti potěšení ze svých genitálií. Toto je také fáze, během které se u dětí rozvíjí smysl pro genderovou identitu.

4. Fáze latence (6 let do puberty):Během této fáze je sexuální vývoj relativně spící.

5. Genitální stadium (od puberty):Během této fáze si dospělí vyvinou schopnost pro zralé sexuální vztahy.

Freud věřil, že každá fáze psychosexuálního vývoje je rozhodující pro celkové duševní zdraví člověka. Pokud se člověk v určité fázi zafixuje, mohou se u něj později v životě objevit psychické problémy. Například u osoby, která se zafixuje na orální fázi, se mohou vyvinout problémy se závislostí nebo závislostí.

Psychosexuální teorie byla velmi vlivná v psychologii a psychiatrii. Pomohla utvářet naše chápání lidské sexuality a její role v duševním zdraví. Je však důležité poznamenat, že psychosexuální teorie je založena na Freudových vlastních osobních pozorováních a není podporována všemi výzkumy.

Kritika psychosexuální teorie

Existuje řada kritik psychosexuální teorie, včetně:

* Je založen na Freudových vlastních osobních pozorováních a není podporován všemi výzkumy. Někteří vědci zjistili, že fáze psychosexuálního vývoje neprobíhají univerzálním nebo předvídatelným způsobem.

* Příliš se zaměřuje na roli nevědomé mysli. Někteří vědci se domnívají, že psychosexuální teorie klade příliš velký důraz na nevědomou mysl a nebere v úvahu roli vědomého myšlení a chování v sexuálním vývoji.

* Je to příliš deterministické. Někteří badatelé se domnívají, že psychosexuální teorie je příliš deterministická a nepřipouští roli individuálního činitele v sexuálním vývoji.

Navzdory této kritice zůstává psychosexuální teorie cenným příspěvkem k našemu chápání lidské sexuality. Pomohlo to utvářet naše chápání různých fází sexuálního vývoje a role sexuality v duševním zdraví.