Proč nepoužít adrenergního agonistu s GERD?

Adrenergní agonisté, jako je epinefrin a norepinefrin, se obecně nepoužívají při léčbě gastroezofageální refluxní choroby (GERD) kvůli jejich potenciálním vedlejším účinkům a omezené účinnosti při zvládání symptomů GERD. Zde je několik důvodů, proč se adrenergní agonisté typicky nepoužívají pro GERD:

Zhoršená motilita jícnu: Adrenergní agonisté mohou mít různé účinky na motilitu jícnu. I když mohou zvýšit tonus dolního jícnového svěrače (LES), mohou také snížit amplitudu a koordinaci kontrakcí jícnu. To může potenciálně zhoršit příznaky GERD zhoršením clearance žaludečního obsahu z jícnu.

Zvýšená sekrece kyseliny: Adrenergní agonisté, zejména beta-adrenergní agonisté, mohou stimulovat uvolňování gastrinu, hormonu, který podporuje sekreci žaludeční kyseliny. Zvýšená sekrece kyseliny může zhoršit příznaky GERD, jako je pálení žáhy a regurgitace kyseliny.

Systémové nežádoucí účinky: Adrenergní agonisté mohou způsobit řadu systémových vedlejších účinků, včetně tachykardie, hypertenze, arytmií, třesu, úzkosti a nespavosti. Tyto vedlejší účinky mohou být zvláště znepokojující u jedinců se základními kardiovaskulárními onemocněními nebo úzkostnými poruchami.

Omezená účinnost: Klinické studie ukázaly, že adrenergní agonisté nejsou tak účinné jako jiné léky, jako jsou inhibitory protonové pumpy (PPI), antagonisté H2-receptorů a prokinetika, při snižování symptomů GERD a zlepšování hojení jícnu.

Vzhledem k těmto faktorům nejsou adrenergní agonisté obecně považováni za léčbu první nebo dokonce druhé linie u GERD. Místo toho se ke zvládání příznaků GERD obvykle používají léky s lepší účinností a snášenlivostí, jako jsou PPI, antagonisté H2-receptorů a prokinetika.